Koniny všude okolo koní
Stránky dvou fešáků - chovných valachů

Jak jsme začali

Jak jsme začali - obrázek

Jak jsme začali - obrázek

Aneb jak se rozhodlo, že Lotta přijde do nového domova...
Mít vlastního koně je odjakživa můj velký sen. Bohužel rodiče nikdy neměli pro mé sny moc velké pochopení, takže jsem se o své koňosny musela postarat vždy sama. Ať už se jednalo o ježdění či koupi vlastního koně.
    No, každopádně, teď už by se dalo říct, že jsem velká holka. Nějakou dobu vydělávám, žiji s manželem v domečku, ve kterém jsem vyrostla (nutno dodat, že tu žijeme sami, ač patří matce) a našla jsem si soukromníky, kde jsem se naučila, co všechno vlastnictví koně a péče o koně skutečně obnáší. Tak jako tak po domluvě s manželem jsme se rozhodli, že si tedy na jaře nějakého koníka vybereme. Jaký by měl být? Mno, alespoň 155 cm vysoký, na barvě až tak nezáleží, hlavně aby byl hodný a měl nás rád. I když své sny o barvě a plemenu bychom měli, to ano. Manžel touží hlavně po chladnokrevníkovi, obřím koni, nejlépe černé barvy. A já? Mám raději trochu temperamentnější koně (ne moc, ale mám ráda rychlost), bílá barva je opravdu úžasná, takže spíš nějaké ČTčko... Už od podzimu jsem procházela všemožné inzeráty. Byla jsem schopná na nich trávit x hodina vybírat si toho svého. Musím říct, že koně jsou dneska opravdu předražení, protože říct se za patnáctiletého valacha po dostihové kariéře čtyřicet tisíc mi přijde opravdu trochu moc. A moje prostředky ořeci jen nejsou takové. A navíc - na co drahého koně? Koňský sport mi nic neříká. Při parkurech se ničí klouby a pochybuji, že koně opravdu baví chodit do kola a provádět různé vlnovky, apod. Opravdovou krásu jezdectví jsem našla v prozkoumávání okolí z koňského hřbetu. Ano, turistika, kterou nozí koňáci opovrhují a ohrnují nad ní nos. Ale říkám si - no a co?
    Mno, a letos v prosinci jsem začala odepisovat na inzeráty, jestli koníci, nabízení v inzercích by byli k mání na jaře (po složení zálohy). Pravda, moc lidí neodepsalo.
    Až pak Janča. Holčina, ktrá bydlí ve stejné vesnici, co můj táta. Seznámili jsme se přes inzerát, kdy jsem od ní kupovala čištění. Má vlastní dva koníky a jednou mi napsala, že její spolužačka má dvouletou kobylu na prodej, šimlu, kterou by byli ochotní do jara podržet.
    Moc dlouho jsme se nerozmýšleli a rozjeli se kobču obhlédnout. Nakonec to bylo trochu jinak. Majitekla řekla, že do jara ano, ale pokud o ní někdo neprojeví zájem. Což pochybuji, že by neprojevil. Kříženka ČT a Norika, cena hodně dobrá a navíc kobyla jak z pohádky - bílá, moudrý pohled, ne líná po Norikovi, ale ani magor po ČT. Zvědavá, trošku rozmazlená, mazlík. Jakmile jsem ji viděla věděla jsem, že ji musim mít. Opravdu láska na první pohled. Takže začalo velké organizování. Jednak ustájení - k nám nemohla. Místo by bylo, ale přes mámu by to neprošlo a hlavně - byla by sama. A to by nebylo pro kobylku dobré. Přeci jen .- kůň je stádní zvíře a musí mít společníky. Pak přicházel v úvahu manželův kolega z práce, který prý staví stáje poblíž naší vesnice. Jenže ze slova poblíž vylezlo asi patnáct kilometrů. Nemá smysl. Takže zbýval ještě kamarád z nedaleké vesnice, který měl na podzim jeden box volný. Jenže to bylo na podzim. Takže opět přes Janču, která se s ním přeci jen zná líp než já, zjišťování, zda volný box má nebo ne. A hle - má! Takže nastalo velké domlouvání ohledně místa a datumu přepravy.
    Dobře, box jsme měli, takže už zbývala ta přeprava. Bohužel v našem kraji je to trochu problém, málokdo vozí. Vlastně vozí jen jeden člověk, který není, podle mne, moc psychicky zdravej. Pomlouvá, jednání nula, ale nikdo jiný není. Kouala jsem si nehty a čekala, zda vyjde počasí, zda nám kobču opravdu prodají, zda dopravce necukne, prostě, jestli všechno vyjde...
    Dopravce se naštěstí, v rámci možností, choval slušně a kobylka se stala opravdu naším koníčkem...
25.12.2007 15:33:18
Lena_Sawyer
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one