Koniny všude okolo koní
Stránky dvou fešáků - chovných valachů
Dneska se přiřítila už ráno (!) a samozřejmě, jako již tradičně nestíhala. Měla jsem čuchat, že když všichni jdou do ohrady a já ne, že je někde chyba. A taky, že jo! Musela jsem (zase!) pod sedlo, a že jedeme za Janičkou. Jako proč? A za co?! Navíc hvězda úplně nedomyslela, kudy se pojede a plán: "vezmeme to přímo za nosem, přes pole" jí úplně nevyšel. Jednak bylo skoro všude zaoráno a druhak všude jezdily traktory a ona je srab. Takže jsme šly, jak ty trubky největší, po asfaltce a v kroku a nakonec se nám postavila do cesty automobilka. Jako chápete to? Ona byla překvapená, že se to nedá nikudy objet! Přitom musela vědět, že tam ta automobilka stojí, protože je opravdu úctyhodně veliká. Chvilku přemýšlela, že ji objedeme zleva, ale to se muselo přes velkej příkop, ale mně se příkopy nelíbí a tudíž skrz ně chodit nebudu. Jenže ona se rozhodla, že mne tam prostě nacpe. Naštěstí tam hned u silnice stál kamioňák, kterej si rozdělal plechovku nějakýho energeťáku, a s pobaveným úsměvem nás sledoval, jak se mne tam snaží mírně dokopat. Z čehož ona nebyla nadšená - ani trochu - nadávky jen drtila mezi zuby, a když už mne nacpala dolů, do toho příkopu (ale nahoru ho teda nebudu vycházet ani náhodou), tak si přečetla smsku od Janičky a jala se jí zavolat, což byla super příležitost pro mne, protože když má v jedný ruce telefon, mezi zubama bičík a ještě v druhý obal na mobil, tak jí na mně nezbývá tolik energie a já mohla vyrazit směrem domů. Díky tomu hovor s Janičkou ukončila hodně rychle a vyjela směrem, kterým si myslela, že má jet. No samozřejmě, jela blbě (!) a překvapil ji menší příkop o rozloze asi tak Grand kaňonu. Takže se tam tak různě motala a snažila se přejít z jednoho pole na druhý, kdy mne honila jak nadmutou kozu, protože jsme samozřejmě nestíhaly, a taky se bála, že nepotkáme Janičku, která nám šla naproti. No nakonec našla cestu dolů po silnici a nakonec jsme potkaly i tu Janičku. S Maruškou! Takže nejenže jsem musela jít, jako blbec, po kruhácích a po silnici a těsně kolem automobilky, ještě vedle mne šla ponička! Já  ty malý koně fakt nesnášim. A to si ke mně čuchla! Samozřejmě jsem jí hned dala najevo, že takhle ne, ale kdo dostal vynadáno? Já! Nějak jsme se došouraly k Janičce domů, kde mne milostivě odsedlaly a pustily do ohrady. Těšily se, že bude bitka, ale na to my jim pečem, takže jsem se akorát, k obrovské všeobecné radosti, pěkně vyválela, a pak jsme dostaly seno, takže ke štěstí všechno stačilo. Chtěla jsem sežrat poničku, ale Amálka nedovolila a pořád si ji bránila, jako kdyby to bylo její hříbě nebo co. Nechápu. Těšila jsem se, že tohle je konec dnešního týrání, ale jako moc jsem se spletla!
Asi po hodině hvězdy dorazily, že se jede dál. Jako za co?! Janička Amálku odvedla do vedlejšího výběhu, takže poncl zůstal nechráněnej! Ale ona ne, aby mi dala pokoj! Klidně provokovala. Měla jsem ji právě plný zuby. A to doslova. Jen se přiblížila, tak jsem se  jí pěkně zakousla do hřbetu. Chvilku se mně snažila kopnout, ale nakonec to vzdala a odběhla. Ale místo toho, aby byla traumatizovaná, tak klidně začala žrát. Já nevím, ty malí koně jsou fakt blbí. Pak i já byla vytáhnutá z výběhu, osedlaná a vyrazilo se dál. Ale ne směr domů, ale nějak úplně do háje. A cestou jsme nabraly další dva koně! Jako co to mělo být?! Bála jsem se, že budou chtít jet někam daleko od domova, ale naštěstí se rozhodly, že se pojedou podívat k Rančerovi na hřebce, takže se vyrazilo správným směrem. Chvilku žvanily, ale pak jsem je všechny předešla a šly jsme první a kus od ostatních. Hvězda mlčela, což bylo fajn, akorát vzadu nebylo chvilku klidu.  A šlo se krokem, až na jedno zacválání, celou dobu! Taková otrava!

U Rančerů jsme potkali Rančera ve vratech s Hondym zapřáhnutym v sulce, a že pojedeme s ním. Myslela jsem, že mne zaparkuje doma, ale namísto toho jsme kolem stáje jen prošli. Já řvala. Ale marně. Musela jsem dokonce kolem ohrady, kde se samozřejmě všichni honili a haha, podívej, my můžeme běžet na druhou stranu, zatímco ty musíš s pytlem na zádech na druhou. Řvala jsem zase a zase marně. Naštěstí jsme jen oběhli les, a brzo jsme byli doma. Ještě jsem zvládla čůzu poprskat ječmenem (překvapivě nadávala, ale její problém, nemá si ke mně sedat), a už ji nechci zase dlouho, dlouho moc vidět!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one