Koniny všude okolo koní
Stránky dvou fešáků - chovných valachů
Nemá náhodou pořád ještě rýmičku? Má! Smrká, frká kašle, ale prý už jí to doma nebaví a navíc svítí sluníčko. Co je mi, sakra, po tom, že svítí sluníčko? Takže dneska odpoledne přijuchala, a že se jde jezdit. Takže nejenže odvedla ostatní do ohrady a já se nemohla jít slunit, ještě jsem musela pod sedlo. No nechtělo se mi. Minimálně dvě hodiny mne honila po lese jak nadmutou kozu. Jenže mně se nechtělo. Nechtělo se mi nic. Nechtělo se mi chodit, nechtělo se mi běhat, a už vůbec se mi nechtělo dělat nějaký obraty ve cvalu. Co si myslí? Že budu cválat do zatáčky? No to ani náhodou. A když jsem přešla do klusu, tak se vztekala. Ještěže měla dost práce se svym kapesníkem, takže ani nestihla nadávat tolik jako obvykle. A díky tomu i dneska nedošlo na její debilní nápady typu: "tahle cesta se mi líbí, to bude zkratka, tudy pojedeme." Tudíž jsme se ani neztratily. Jen ten nápad, že půjdeme kolem střelnice si mohla odpustit. I když mezi střelbou byly dlouhé pauzy, samozřejmě jsme to vychytaly zrovna, když jsme byly přímo vedle nich. No, nelíbilo se mi to ani trochu, ale protože jsem kůň a tudíž ušlechtilá bytost, tak jsem to vydržela, jen jsem pak cestou dál zrychlila krok a osoba sedící mi na hřbetě z toho měla haló. Cestou domů jsme se málem zabily, nicméně za to určitě může ONA, nemá mne hnát cvalem. Já pak spěchám (když už se jde domů) a nemám čas koukat na kdejakou jámu na cestě. Beztak to má hlídat ona! A samozřejmě jsem musela kolem naší ohrady a celou cestu domů řvala jak tur, aby celá vesnice věděla, jaká jsem chudinka. Největší a nejvíc!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one